The only way of finding the limits of the possible is going into the impossible...

Oko

15. dubna 2011 v 21:21
Viděla jsem Oko nad Prahou. Ne, že by mi tyhle myšlenky přinesl pouze ten dokument, jen se mi to všechno oživilo. Propojilo. Prohloubilo...


Mám chuť křičet na Knižáka, Klause, Béma a celou ODS. Mám chuť se jít bít za knihovnu. Mám chuť jít vysvětlit všem, kteří chtějí pomoct v ČR něco zlepšit, udělat něco nového, zajímavého, posunout republiku dopředu, že je to jen strašná ztráta energie. Mám chuť jít zvracet nad českou společností, vládou, politikou, její neorganizovaností, neschopností a absurditou.

Kdyby Kaplický ještě žil, měla bych chuť se mu jít za všechny omluvit.

Mám Česko ráda a vím, že ho budu bránit do posledního dechu. Vím, že je to země, ve které chci žít. Ale většina věcí, co se tu děje, vypadá jakoby psaná Beckettem. Havel je taky absurdní dramatik. Zná to. Nejen on.

Nechci to jen lhostejne kritizovat. Nemyslím jen situaci s knihovnou. Cokoliv. Člověk musí chtít něco změnit, proti něčemu bojovat, přestat být pasivní. Jinak se nikam nepohneme.



Přidat komentář
 

Zubař - divadelní hra dvě

12. dubna 2011 v 18:56 |  Deník, zážitky, úvahy...
Někdy v roce 2007 mě můj drahý orthodontista (ano, až tak drahý, že jsem od té doby nepříšna na žádnou jeho prohlídku) inspiroval až k divadelní hře. Užívající svého obrovského potenciálu stále v mé hlavě, nečekaně.

Včera ráno jsem získala návrh na její pokrčování. Nervy v čekárně rozhodně ne ze zubařky, Eva, jeho spolužačka, v bílém plášti, hluchoněmá holčička snažící se se mnou zapříst rozhovor, depresivní Hanka na telefonu a naplnění hrůzy v podobě toho kluka s Woodym na praxi zrovna u mojí zubařky. A tedy i následně nad mými ústy. Snaha dívat se kamkoliv jinam, než do těch jeho očí. Rozpaky nad jeho větou "Asi bych tě za ty nervy měl zase někam pozvat.".. Bylo mu jasný, že se klepu z něho? A hodlá teda něco udělat??!! A následné objednání k zubařovi, silně připomínajícímu již zmiňovaného orthodontistu.. Mám pocit, že ta hra ještě nekončí...
Přidat komentář

Zabiju Vás!

12. dubna 2011 v 16:40 |  Deník, zážitky, úvahy...
"Jo, to ona mi už v pátek říkala, že mě zabije...", rezignovaně odpovídám Jorgemu.
"No, ona to v pátek říkala, teď to pět minut řvala na celou třídu.."

Čím že jsem se provinila? Mám na seznamu literatury 6 knižek, který ona v životě nečetla. A pro přípravu pracovních listů k maturitě ty otázky bez znalosti knížky asi nevymyslí.

Podotýkám, že se jedná o Hraběte, Nezvala, Topola, Morgensterna, Skácela a Havla. Tedy žádná filozofická, odborná či jiná komplikovaná díla nebo rozsáhlé eposy... Paní profesorka ovšem skončila s četbou před čtyřiceti lety, jakmile dostala svůj magisterský diplom. A mám strach, že takových češtinářů je spousta.

Mě každopádně čeká asi smrt, nebo velké riziko neodmaturování. Přemýšlím, co je v momentální situaci horší...:)
Počet komentářů: 1

Potěš bábu, pozvi dědu

9. května 2010 v 17:44 | stepik |  Deník, zážitky, úvahy...
Bělovlasá paní ve starším kabátku projde bez povšimnutí kolem velkého nápisu Zastávka od 7.9. neobsluhována a s úlevou, že už v tom dusnu nebude muset jít ani jeden krok, se posadí na lavičku. Šťastně si prohlíží oranžovou růži, kterou jí před chvílí dal ten hodný pán. Dětem dával balonky, chlapům potom pivo. S úsměvem na rtech se zamyslí. Kdy naposledy ona od někoho dostala kytku, nebo nějaký malý dárek? No co už, je už stará, na kytky jsou tu madší slečny. Ona teď hlavně musí upéct něco dobrého vnoučatům, zítra prý přijedou. Už bylo načase, tak dlouho je neviděla. Prý si s ní chtějí o něčem promluvit. Zadoufá, že nejsou v nějakém problému. Pak odežene chmurné myšlenky a začne přemýšlet o tom hodném pánovi...

Nepřijde vám trochu nefér ovlivňovat staré lidi v tom, koho mají volit? Přemluv bábu...dědu.. Nepřemlouvá taky někdo vás? Kupte jim radši pořádnou kytku, pozvěte dědu na pivo... Nebo budou volit ty, kteří se k nim na ulici chovají líp než vlastní vnoučata..
Přidat komentář

Sweet Dreams

7. května 2010 v 16:09 | stepik |  Filmy
animovaný, komedie/ 10 min/ 2008

Sníte právě o nějakém sladkém zákusku, třeba o pořádném muffinu? Náš muffin ze světa sladkostí zase sní o tom, co se děje za mořem. Neváhá tedy, a postaví si malou loďku z kostek cukru, s tou se pak vydává na celofánové moře. To ho vyvrhne do neznámé země, s jejímiž obyvateli - ovocem a zeleninou - pokračuje v práci stavitele, zažívá milostný románek s bramborou a získává další zážitky. Ovšem je otázka, jestli se bude jeho nový životní styl líbit jeho bývalým kamarádům a jak to všechno nakonec dopadne.

O Kirstenu Lepore, tvůrci filmu, se dozvíte víc na těchto stránkách.
Přidat komentář

Vlaštovky

7. května 2010 v 11:14 | stepik |  Nápady
Lukáš přespává u mě. Dělám mu masáž. Pak se odtahuju, nechci, aby se stalo nic víc.. Pak o té myšlence ale dost uvažuju...

Nejdřív mi prý jen přeskládají nábytek. Pak, že se budem stěhovat. Začnou mi sázet kytky do hlíny pod stolem. Nakonec mi dají nový pokoj. Prý větší. Lepší. Do starého už ale nesmím. Protestuju.

Jdeme do divadla, které stojí za rohem. Mamka bere práci v nějakém levném obchůdku. Má kouzelnou hůlku a bojuje se zlou princeznou. Hádáme se. Utíkám. Kolem jede auto s Kamčou, Verčou a ostatníma. Kamča mi mává. Přemýšlím, co si o tom myslí Verča.

Jsem na stadioně. Vyhýbám se pracně Čechákovi. Přijel Peťa, mám radost, chci ho obejmout, zastaví mě však pohled na jeho obézní přítelkyni. Chvíli je tu Věrka, bavíme se úplně normálně. Kolem jdou kluci z atletiky, přidávají se ke mně. Hrají jakousi divnou hru s vlaštovkama. Je tu i Ráďa, prý, že to zkusíme taky. Čekáme na autobus, Ráďa mě objímá zezadu. Hrajeme si s rukama. Jsem zmatená. Sedá si a bere si mě na klín. Máme u sebe hlavy a cosi si šeptáme. Chci mu dát pusu, ale bojím se. Chvílema se jeho obličej mění ve Vláďův. Ne obličej, spíš ten výraz.. Říká, že se nemůže ovládnout...

Obyčejný sen? Asi... Ale proč se do něj promítly snad všechny myšlenky a zážitky poslední doby?
Přidat komentář

Tady...teď..

4. dubna 2010 v 13:16 | stepik |  Deník, zážitky, úvahy...
Říkali mi Radku, ty zmetku.
Říkali mi Štěpánko, ty idiote.
Tobě to vadilo?
Tobě ne?
Chtěl jsem jít do Anglie, lákala mě.
Já do ní nikdy nechtěla a najednou jsem byla tam.
Vím. Půl roku jsi probrečela, druhou sis zvykla.
Asi.

Sedíme s Ráďou nad několikátou skleničkou bílýho, které občas proložíme panáky vodky. Nějak jsme si na tu kombinaci zvykli. Asi půl roku jsme se teď nebavili. Po Berlíně se začal radši bavit s Jirkou a ostatníma.

Já chtěla být asi hlavně šťastná.
A být zamilovaná, co?
Taky.
Hm, to já asi taky chtěl. Možná mi to přišlo samozřejmý.
A nejsi?
Šťastnej? Trochu. A ty?
Nevím. Měla bych?
Asi jo. Máš opravdový kamarády. Děláš, co tě baví. Jsi pěkná. Máš rodinu.
Já vím. Ale teď je mi to asi jedno. Myslím jenom na něj.

Vzpomněla jsem si, jak jsme podobný rozhovor vedli před pár lety. Bylo nám 16, já měla jet do Anglie. Začínala jsem si užívat života. Měla jsem pocit, že dělám, co chci. S Ráďou jsme četli Reflex a přišla jsem si strašně cool. Podobné rozhovory jsme vedli nad vínem často. Ale nikdy jsme jim nevěřili. Nedotýkaly se nás. Hráli jsme si spíš na jakési hrdiny z flmu, vedli jsme rádoby vážné rozhovory. Ale byla to jen hra. 

Bylo to zvláštní. Tentokrát to hra nebyla. Teď jsme to mysleli vážně.
Přidat komentář

Další články

Kam dál